Čeština‎ Čeština‎ Nederlands Nederlands English English Français Français Deutsch Deutsch हिन्दी हिन्दी Italiano Italiano Português Português Русский Русский Español Español

BERNARD má jasno – prosperita a zdraví jdou společnou cestou

Prosperita a zdraví jdou společnou cestou. Stanislav Bernard, majitel Rodinného pivovaru BERNARD, oceňuje kvalitu, a chce to nejlepší i pro své zaměstnance.

Farmakonutriční produkty Zinzino AB tak pomáhají zlepšovat zdraví a kondici zaměstnanců.

Pan Bernard pozval Dr. Paula Claytona Ph.D při jeho návštěvě Česka do pivovaru, kde Dr. Clayton poskytl redakci magazínu Vlastní cestou, exkluzivní rozhovor. Čtěte níže.

Níže celý rozhovor, vydaný v magazínu
Vlastní cestou, Rodinného pivovaru Bernard:

Lepší jídlo, lepší svět
[rozhovor – Paul Clayton]

Dr. Paul Clayton P.hD., světově proslulý farmakolog a odborník na výživu, má ambiciózní plán: naučit lidstvo správněji jíst.

Paul Clayton přijel do Česka díky společnosti Zinzino, jíž pomáhá s vývojem výrobků bojujících proti nerovnováze v moderním životním stylu. Bylo to setkání, na které se nezapomíná. Clayton s gustem cituje Aristotela, P. T. Barnuma i literární klasiky. Používá nepřeložitelné anglické slovní hříčky, vyznává se z lásky ke Švejkovi i k francouzským sýrům. Vypráví, jak jeho matka spoluzakládala epigenetiku a jeho otec radil Nikitu Chruščovovi.

Je to střet s brilantní myslí vrcholného intelektuála 20. století, s mužem schopným v jedné minutě vyjádřit více zajímavého než mnozí v celé knize. Do textu se nevešlo tolik dalších informací. „Já vím, jsem strašný respondent,“ smál se doktor Clayton svému přeskakování z tématu na téma. Šlo o patrně nejnáročnější rozhovor, jaký jsem kdy vedl – a dost možná zároveň o ten nejinspirativnější.

Začínal jako klinický farmakolog, titul doktora získal na univerzitě v Edinburghu. Aktuálně je členem Ústavu pro stravování, mozkovou činnost a chování při Oxfordské univerzitě. Jako jeden z prvních začal zkoumat farmakologický účinek potravin a složek rostlinného původu na zdraví a celkovou fyzickou pohodu člověka.

Zdroj: Vlastní cestou, magazín Rodinného pivovaru Bernard

Pane doktore, jsme to, co jíme?

Je v tom určitá pravda, zároveň musíte mít na paměti, že v celém procesu není zahrnutá jen strava, ale i příroda. Vaše geny. Váš metabolismus. Dále se dostáváme k epigenetice, tedy k tomu, jak jsou vaše geny průběžně ovlivňovány vnějšími faktory. Stravou, zkušenostmi z mládí – a to zase může ovlivnit další generace vašich potomků. Geny jsou důležité, ne však všemocné.

Tedy?

Roli hrají také fyzická aktivita či hladina stresu, což je velmi důležité, jelikož jsme vystaveni opravdu velkému množství stresu a jeho vliv je nezpochybnitelný. Je to ohromně interaktivní proces se spoustou proměnných – a na jeho konci je váš zdravotní stav. Proto bych neřekl, že jsme to, co jíme, to by bylo velké zjednodušení. Přesto strava náleží mezi důležité faktory.

Pro vás je to jedno z klíčových témat. Tedy v rámci širšího kontextu, o němž hovoříte.

Infekce už dnes nehrají takovou roli jako v minulosti, zároveň považujeme za normální, že dvě třetiny z nás zemřou na rakovinu nebo kardiovaskulární problémy a že se u spousty z nás postupem času rozvinou degenerativní choroby. Ale taky víme, že v jedné velmi specifické éře lidstva, kterou nazýváme středně-viktoriánským obdobím…

… jsme na tom byli jinak. Četl jsem tuto vaši studii o Anglii druhé poloviny 19. století, je fascinující.

Tím pádem víte, že jejich zkušenost se stárnutím byla jiná. Což nám ukazuje, že současné vzorce myšlení používané pro stárnutí, zdraví a nemoci nejsou jediné možné, naopak – že jsou umělými konstrukty. A že je do velké míry tvaruje náš životní styl, jehož významnou součástí je strava. Vraťme se do 19. století. Tito lidé nestárli tak jako my, tedy pomalu, bolestivě a čím dál závisleji na medicíně. Téměř až do samého konce byla jejich těla pořád velmi funkční – a pak poměrně rychle zemřeli.

Považujeme za normální, že se u spousty z nás
postupem času rozvinou degenerativní choroby.

Zní to lépe, že?

Každý má právo na vlastní volbu, ale já vím, co bych preferoval. Tohle. Ani nemluvě o tom, jak drahý nynější model je, jak moc je člověk na konci života závislý, jak je omezen ve svém konání, že je vlastně uvězněn ve vlastním těle. Což má důsledky nejen pro lidi, kteří o nás pečují, ale pro celou společnost.

Přiznám se, že mě šokovalo, že délka života lidí ve zmíněném období byla stejná jako naše. Jak je to možné? V 19. století?

Máme představu o tom, že to byly časy chudoby, nemocí a krátkých, brutálních životů. To je fantazie. Pokud se zeptáte historiků, kteří se tomuto období věnují, řeknou vám sami, že reálný obraz byl mnohem komplikovanější, plný nuancí. Je pravda, že v Anglii byla situace až do roku 1850 těžká, zasahovaly do toho neúrody, tím pádem hladomory, podvýživa. Ale přišly dva zásadní procesy: zemědělská a průmyslová revoluce. Objemy vypěstovaných plodin se až zdesetinásobily.

Lidé v 19. století byli šťastní, zdraví a žili v homogenní společnosti, s níž se identifikovali, cítili, že do ní náleží.

K čemu to vedlo?

Lidé měli najednou přístup k velkému množství jídla – a bylo čerstvé. Dívali jsme se na všechny možné detaily: do účetních knih, kolik se čeho vypěstovalo na venkově, kolik se posílalo do měst, kolik se prodalo v obchodech i na trzích na ulicích, kolik mířilo do škol, věznic, továren. Četli jsme soudobou literaturu, která popisuje každodenní život. Měli jsme opravdu hodně různorodých zdrojů. Proto věříme v naše závěry, které přinesly velmi odlišný obrázek. Tito lidé byli šťastní, zdraví a žili v homogenní společnosti, s níž se identifikovali, cítili, že do ní náleží. Navíc jim přišlo, že Anglie je nejlepší místo na světě. Připadali si jako pánové lidstva. (úsměv)

A trochu byli, ne?

Díky své kreativitě Britské impérium v době svého vrcholu pokrývalo téměř třetinu planety. Proč? I díky tomu, jak silní byli britští vojáci, námořníci a dělníci. Měli vynikající stravu, byli vytrvalí, statní, netrpěli na nemoci. Když generálové řešili války, počítali: jeden náš voják má cenu dvou nizozemských, tří německých, čtyř španělských. Zní to směšně, ale byla to realita. Byli prostě schopni úžasných fyzických výkonů.

Konec 19. století to zase rychle změnil, že?

Britové ovládli spoustu zemí a z kolonií najednou zpátky mířily třeba tabák, cukr. Což je jedna z nejhorších věcí. Za opravdu velmi krátké období začal národ trpět na dentální potíže. Lidé kvůli špatným zubům ani nemohli jíst čerstvé věci. A začaly se produkovat prefabrikované potraviny. Maso v konzervách, ovoce naložené v cukru.

Takové fastfoody 19. století?

Ano, přesně tak to můžeme brát. Velmi vážně to poškodilo zdraví Britů. Výživové hodnoty klesly. Populace se zmenšila, lidé měřili méně – zhruba o tři až čtyři palce (asi 10 centimetrů). V první světové válce bylo běžným obrázkem, že důstojníci, kteří pocházeli z aristokratických rodin, a tím pádem si dodržovali zaběhnuté jídelní návyky, byli o hlavu vyšší než vojíni z dělnické třídy. Doslova se na ně dívali seshora. Což zní výhodně, ale pak tu pro ně byl velký průšvih – nepřítel je mohl jasně odlišit a mít strategii pobít jako první ty nejvyšší. Snadné cíle.

Nečekal bych, že to může jít až takhle rychle.

Ale jde. Za svého života jsem na vlastní oči takových změn viděl spoustu. Třeba to, jak se díky lepší stravě zvětšili Japonci. Nebo jiná věc. Když jsem poprvé zavítal do Španělska a na jih Francie, lidé tam byli hubení a velmi, velmi zdraví. Když tam jedu teď, středomořské stravovací návyky jsou pryč. V obchodech vidíte stejný šunt jako všude jinde na světě.

Připomíná mi to vaši zmíněnou studii. Vše působí jako pokrok, jenže kvalitu vystřídala kvantita.

Pojďme si to vztáhnout na současnost. Když půjdete do supermarketu, uvidíte ohromující množství výrobků. Takovou rozmanitost! Já už jsem starý pán a pamatuju si, jak to vypadalo v 50. letech. Tohle je totální rozdíl. Kvůli změně společenských podmínek máme skoro všichni méně času, a tak dáme přednost předem připravenému jídlu. A další věc. Velké společnosti do jídla dodávají přísady, díky kterým je levnější. A které téměř vyvolávají závislost.

Kdo je nejzranitelnější?

Zdaleka nejde pouze o děti. Způsob, jakým konzumujeme jídlo, se často opravdu blíží závislosti. Znám jeden program v USA pro lidi závislé na jídle a metody se příliš neliší od toho, jak se snažíme vyléčit drogově závislé. Výrobci velmi dobře rozumí neurochemickým procesům. Vědí, že jídlo, které nám prodávají, přemáhá náš obvyklý apetit. Že nás takové jídlo nečiní zdravými, naopak. Ale je jim to jedno. Je to byznys.

Koho vinit?

Rozdíl mezi vládami a velkými společnostmi je dnes již velmi malý. Mám pocit, že věk demokracie pomalu končí, ona byla ostatně vždycky křehká květina. Posouváme se do věku korporativismu.

Jak tedy sobě a hlavně našim potomkům zařídit správné jídlo, dost pohybu? Je to přece naše zodpovědnost.

Jenže pro nás dva je snadné takovou zodpovědnost přijmout. Rozumíme řadě věcí, víme něco o stravě, můžeme činit kvalifikovaná rozhodnutí. Řada lidí nemá přístup k adekvátním informacím, jejich život pohání v první řadě nutnost přežít. Mají problém splatit hypotéku, zafinancovat vzdělání svých dětí, jejich oblečení, zdravotní péči… Jak pak můžou dělat správné volby? Vyberou si vždy tu nejjednodušší možnost.

Změní se to? Jste optimista?

Už učím a přednáším opravdu dlouho a uvědomil jsem si jednu věc. Nezáleží na tom, jak jsem přesvědčivý. To, co říkám, uslyšíte opravdu až v momentu, kdy to budete chtít uslyšet vy sami. Ale věřím, že tu je naděje. Opravdu platí, že největší tma bývá před úsvitem. Jakmile se modely, na které jsme zvyklí, začnou hroutit, lidé si uvědomí: Musím najít něco nového.

Jakmile se staré modely začnou hroutit,
lidé si uvědomí: Musím najít něco nového.

Proč se situace nemění rychleji? Jde o zdraví všech. O úsporu veřejných peněz. Zdá se, že by z toho těžil každý.

Je snadné naučit se nová fakta, ale už ne začít s novým způsobem přemýšlení o faktech. Staré paradigma prostě přetrvává i ve chvíli, kdy podmínky, které kdysi umožnily jeho vznik, již neexistují. Totéž platí pro medicínu. Změní se to, ale bude to těžké. Slavný fyzik Max Planck kdysi řekl: Věda postupuje pohřeb od pohřbu. Musíme čekat, až hrdinové starých modelů zemřou a objeví se noví lidé s novými myšlenkami.

Vy mezi ně patříte. Třeba důrazem, jaký kladete na správný poměr omega-6 mastných kyselin, tedy těch získávaných třeba ze slunečnicového oleje, ale i z brambůrků a sladkostí, a zdravějších omega-3 mastných kyselin, jejichž zdrojem jsou například mořské ryby. Můžete to vysvětlit, prosím?

Všemožné škodlivé faktory vytvářejí společně prostředí, které v těle spouští erozi mimobuněčného prostoru a postupnou destrukci tkání. Když chcete zjistit, jestli se vás to týká, udělejte si test buněčných membrán, který zjistí takzvaný poměr 6:3 neboli zmíněných mastných kyselin. Tento poměr má velký vliv na záněty a je také ukazatelem celkové kvality stravy.

Záněty považujete za jednu z klíčových věcí?

Pokud jste na tomhle světě delší dobu, což pro mě platí, vidíte vědecké modely přicházet a odcházet. Jsou záněty ten úplně poslední příběh? Nejspíš ne. Ale zároveň vidíme, jak náš životní styl způsobuje záněty a ty způsobují zmíněná poškození tkání a ta se mohou rozvinout do degenerativních chorob. Tenhle příběh je kompletnější a přesvědčivější než ten předchozí o oxidantech a antioxidantech, který dlouho převažoval. Myslím, že teď se dostáváme docela blízko k pravdě.

Jaká bude?

Nemluvím o nějaké velké univerzální pravdě, ale mám na mysli otestovatelný a ověřitelný model vzniku degenerativních nemocí. Máme docela dobře nakročeno a jsme blízko k tomu, co tuto epidemii způsobuje. Pak bychom mohli tlačit na změnu jídelního řetězce. Tlačit na společnosti, aby jimi produkované jídlo bylo méně toxické a zdravější. A tím pootočit trend, zlepšit veřejné zdraví a snížit výskyt degenerativních nemocí. Důsledkem by mohlo být opětovné navýšení očekávaného dožití.

Asi to potrvá.

To rozhodně potrvá dlouho, už kvůli obrovským zájmům těch, co se na současném modelu podílejí. Naše tělo má enormní kapacitu k uzdravování se a k regeneraci, zároveň jsme chronicky intoxikováni a trpíme v jistém slova smyslu podvýživou, která samoopravovací schopnosti našeho těla podrývá. My tvrdíme, že klíčové je dát tělu to, co potřebuje, pak umí být úžasně efektivní. Ale jak už jsem říkal, je potřeba zdůraznit, že existuje také menšina lidí, která kvůli své genetické zátěži může dělat všechno možné, a stejně potížím nezabrání.

Co je vlastně vaší hlavní motivací?

Pro mě je největší potěchou samotná práce na výzkumu. To, že mám přístup ke všem dostupným studiím. To je pocit štěstí, ryzí radost. Zároveň se dívám kolem a vidím tolik lidí trpět… Jsou nemocní, umírají zbytečně brzo – a tohle by se nemělo dít. Máme tady systém zdravotní péče a zároveň ohromně nemocnou populaci. Chci to zlepšit. Možná je to tím, že jsem nejstarším ze čtyř sourozenců a jako malý jsem slýchával, že se o ně musím postarat, což zní jako psychologické vysvětlení toho, že se chci postarat o celý svět.

Vidím tolik lidí, kteří jsou nemocní a umírají zbytečně brzo – tohle by se nemělo dít. Chci to zlepšit.

Ambiciózní plán.

Až směšně ambiciózní. Já vím, jak legračně to zní. Celý svět. Ale tohle je důvod mojí existence. A hlavně jsem viděl, jak naše výrobky fungují. Viděl jsem dítě s takovým autistickým poškozením, že vůbec nemohlo fungovat v rámci rodiny. A teď začíná mít dobré známky ve škole, funguje v sociálním kontextu. Když dostanete takovou zpětnou vazbu, víte, že celá práce má smysl.

Co když vám někdo řekne, že na tom všem i vy chcete vydělávat?

Musíme být k sobě upřímní, je to byznys. Žijeme ostatně v takovém ekonomickém modelu, že si každý musí najít nějaké živobytí. A upřímně, vydělávat peníze na pomoci ostatním mi přijde o moc lepší než dejme tomu prodávat zbraně. Po nocích můžu spát dobře. Zastávám takovou velmi staromódní poučku: Měli bychom po sobě zanechat věci v lepším stavu, než v jakém byly, když jsme na svět přišli my. Snahou zlepšit svět jsem posedlý.

Zlepšíte ho?

Mluvíme spolu o možné léčbě vážných potíží, která by byla účinnější než to, co nabízejí velké společnosti. Když si uvědomíte jejich zájmy, jsem upřímně překvapený, že jsme pořád ještě v byznysu. Spolupracovat se Zinzinem je potěšení, ale nejde jen o tuhle jednu firmu, nýbrž o celé hnutí. Kdybych pracoval pro nějakého obra s klasickou korporátní strukturou, pro firmu, která tradičně inzeruje v médiích, nic takového bych říkat nemohl. My používáme přímý marketing. Je to intimnější typ komunikace a hlavně už lidé nevěří expertům, zato věříme svým přátelům. Takové šíření mi ostatně připomíná slovo, které je spojeno s vaší nedávnou historií – samizdat.

Zdroj: Vlastní cestou, magazín Rodinného pivovaru Bernard

  • Chcete odebírat novinky?

    Vložte svůj e-mail.

  • Kategorie